Patroni ministrantů
SV. TARSICIUS
Tarsicius byl 12 letý kluk, který žil
v době největšího pronásledování
křesťanů ve 3. století v Římě. Musel být
chytrý, musel mít postřeh, musel mít
velikou víru v Boha, aby se nebál.
Vězení byla tehdy přeplněna věřícími
v Krista. Nikdo z dospělých se nemohl
k uvězněným křesťanům dostat, aby je
povzbudil a přinesl jim poslední posilu
před smrtí - Tělo Kristovo - Eucharistii.
Kněz nebo jáhen by byl římskými vojáky
okamžitě zatčen a popraven.
Po jedné mši svaté v katakombách
(podzemních pohřebištích), kde se
křesťané tajně scházeli, se biskup
zeptal: "Kdo má odvahu donášet
uvězněným bratřím a sestrám svaté
příjímání?" Přihlásil se jeden přisluhující
hoch a řekl: "Otče, pošli mne, jsem
ještě malý, mě nikdo nebude
podezřívat. Já určitě proklouznu!"
Biskup zvážil jeho slova a souhlasil.
A tak se Tarsicius stal pravidelným
návštěvníkem vězňů. Podařilo se mu
zkamarádit s jedním důstojníkem císařovy stráže, který byl tajným křesťanem. Ostatní
dozorci a vojáci si na Tarsicia tak zvykli, že jim vůbec nebylo podezřelé, proč do vězení
chodí. A on přitom zajatcům tajně pašoval Pána Ježíše. Měl ho na prsou v malé schránce.
Při jedné cestě do vězení se potkal s rozdováděnými kamarády. Zvali ho, aby si s nimi šel
hrát. Tarsicius ale s díky odmítl a řekl, že má právě nějakou povinnost. "Proč seš tak vážný
a proč nemáš čas?" - "Co to neseš pod pláštěm?" - vyzvídal jeden kamarád. "To je mé
tajemství!" - odpověděl Tarsicius. "Ukaž nám ho!" - křičeli kluci. "To nemohu." - řekl rázně.
Ale kluci byli stále zvědavější, začali na něj dorážet a bránili mu odejít. Nakonec jeden z nich
zvolal: "Vždyť je to křesťan!" Tarsicius se jim vysmekl a začal utíkat. Kluci hned vyběhli za
ním a protože ho nemohli dohonit, začali po něm házet kameny. Jeden ho zasáhl do hlavy
a Tarsicius upadl. Tlupa kluků ho dohnala a začali ho mlátit. Přidali se k tomu i kolemjdoucí.
Napadlo ho, že když nezachrání sebe, musí zcela jistě ochránit Pána Ježíše. Musí zabránit
jeho zneuctění za každou cenu. Proto pevně svíral schránku s Eucharistií. Přestože jej surově
kopali a snažili se mu ji vytrhnout - nepovolil. Chlapec byl těžce raněn.
Naštěstí se zde objevil onen důstojník, který Tarsicia znal. Rozehnal rozbouřený dav
s tím, že prý chlapce osobně předá k potrestání. Vzal ho do náručí a odnesl k sobě domů.
Tarsícius mu z posledních sil předal nádobku s posvěcenými hostiemi a pověřil ho úkolem
donést sv. přijímání uvězněným. Pak on sám z rukou vojáka přijal Krista v Eucharistii a na
následky zranění zemřel. Důstojník pak dokončil jeho úkol. Křesťané Tarsíciovo tělo s velkou
úctou pohřbili v katakombách. Zpráva o jeho statečnosti se v Římě rychle roznesla a úcta
k němu se pak rozšířila po celé tehdejší církvi.
Stal se díky tomu patronem ministrantů a akolytů.
SV. DOMINIK SAVIO
Narodil se 2.dubna 1842 u Turína v Itálii. Jeho otec byl
kovářem. Od pěti let ministroval. Podobně jako mnoho
chudých chlapců v té době pomáhal rodičům na poli a před prací navštěvoval dvouletou základní školu, která byla pro mnohé jediným zdrojem vzdělání. Když bylo Dominikovi sedm, dovolil mu místní farář kvůli jeho velké touze přistoupit ke svatému přijímání. V té době se většinou udílelo až ve dvanácti. První svaté přijímání bylo pro Dominika velkým zážitkem. Zapsal si tehdy do deníku své celoživotní rozhodnutí:
- Budu se často zpovídat a k přijímání půjdu každou mši.
- Budu světit neděle a zasvěcené svátky.
- Mými největšími přáteli budou sv. Josef a Maria.
- Raději zemřít než zhřešit.
Od devíti let chodil do školy každý den 8 km pěšky.
Fyzicky nebyl moc zdatný, jinak ale vytrvalý, učenlivý a pilný. Ve 12ti letech po ukončení základní školy Dominik velmi toužil pokračovat ve studiích. Tato možnost se mu naskytla v Turíně v oratoři Dona Boska. Kněz Don Bosko tady vytvořil místo, kde shromažďoval chudé a osiřelé chlapce z Turína a okolí. Poskytoval jim přístřeší, možnost vyučit se řemeslu nebo studovat. Nejdůležitější byla ovšem Don Boskova přítomnost mezi hochy. Hrál s nimi různé hry, pomáhal jim ve studii a učil je základům křesťanství. Tímto způsobem
se mu podařilo mnoho kluků přivést k Bohu. Po svém příchodu se Dominik s radostí zapojil do každodenního života oratoře, ochotně pomáhal zvláště slabším a nově příchozím. Don Bosco viděl jeho čistotu a bezúhonnost a řekl mu: "Jsi z dobrého materiálu, z dobré látky." Dominik na to: "A k čemu bude ta látka dobrá?" - "Uděláme z ní pěkné šaty a darujeme je Bohu," odpověděl Bosco. A Dominik konstatoval s prosbou: "Já jsem látka, buďte tedy vy
krejčím." Za dobrého vedení Dominik rychle dozrával a předčil své vrstevníky. Vysloužil si jméno Savio, což znamená "Moudrý".
Při jedné slavnosti chtěl Don Bosco každému chlapci splnit přání. Dominik napsal své přání slovy: "Pomozte mi, abych se stal svatým." Don Bosco řekl: "Žádal jsi o hezký dárek. Na svatost je jeden speciální recept. Jsou v něm pro tebe důležité tři přísady:
1. Radost - to, co tě činí smutným, co tě zneklidňuje, odhoď pryč.
2. Plnění svých školních a náboženských povinností - buď pozorný, dělej dobře úkoly, připravuj
se studiem a modli se rád.
3. Dělej dobro - vždy je někdo, kdo potřebuje tvou pomoc, kdo je vedle tebe. Podej mu pomocnou
ruku, i když tě to bude něco stát.
A když dobře tyto tři věci smícháš, staneš se svatým.
Tak Dominik rozdával radost jak jen mohl, dobře se učil a rád zůstával dlouho u modlitby. Když
mezi hochy začal někdo špatně mluvit, Dominik do toho hned začal vyprávět nějaký vtip nebo veselý
příběh. Když starší kluci ve škole neslušně vtipkovali, nebo si prohlíželi sprosté časopisy, Dominik jim říkával: "To není pro mne, já si toho nevšímám." Samozřejmě, že si z něho dělali blázny a říkali mu, aby nebyl jako malé děcko. "Nejsem ani děcko, ale nejsem ani čuně", odpovídal jim. Dominikovi spolužáci věděli, že má pravdu. Vážili si ho pro jeho odvahu. Jeho přáním bylo vystudovat a stát se knězem. Ke konci třetího roku v oratoři však Dominik onemocněl, takže nestačil ani na hry s ostatními, pak se musel vzdát i studia a cítil, že je to velmi vážné. Přijal pokorně rozhodnutí Dona Bosca, aby se vrátil k rodičům, kde se měl zotavit a mohl pak pokračovat ve studiích. S kamarády se rozloučil zvoláním:
"Na shledanou tam, kde budeme navždy s Pánem!".
Choroba se zhoršovala. Doma před smrtí ještě těšil zdrcené rodiče. Pak řekl: "Sbohem tatínku! Ještě jsem nikdy nespatřil něco tak krásného, jako vidím teď." Po těch slovech nemoc dovršila své dílo a Dominik vydechl naposled. Když ve svých čtrnácti letech umřel, všichni jeho spolužáci i velký učitel Don Bosko věděli, že Dominik Savio byl svatý. Zemřel 9. března 1857. Blahořečen byl v roce 1950 a svatořečen 12.6.1954. V roce 1957 jej papež Pius XII. ustanovil patronem studentů.
MODLITBA SVATÉHO TARSICIA
Pane Ježíši, děkuji ti, že mohu být tvým ministrantem.
Mám radost, že ti mohu sloužit u oltáře
a prosím tě, ať nikdy tuto radost neztratím.
Ty mě nikdy nezradíš. Nedopusť, abych tě někdy zradil já.
Dej mi tak nadšené srdce,
jaké měl svatý mučedník Tarsicius!
Daruj mi úctu a touhu po tobě, který jsi přítomen v Eucharistii.
Nedovol, abych vyměnil službu u oltáře za pohodlí v posteli.
Ať nikdy nedám přednost zábavě před krásou mše svaté.
Ať se ze mě stane statečný kluk a věrný ministrant.
Svatý Tarsicie, oroduj za mne,
abych měl rád Ježíše tak, jako ty. AMEN
